Praha je slavná již jedenáct století, po které je naším hlavním městem. Její kořeny však sahají snad až do 4. století našeho letopočtu. Praha se stala dějištěm mnoha a mnoha historických událostí a stojí v popředí české státnosti, vždy byla sídlem českých knížat, králů i císařů a nyní prezidentů a stále si zachovává velmi atraktivní charisma města, kde historii potkáváte na každém rohu.
Nemá velkého smyslu argumentovat jejím pradávným osidlování před sedmi tisíci lety,
stačí snad jen uvést, že v evropském konceptu začala Praha nabírat významu v šestém století n. l. v souvislostech s migrací v Evropě.
Přirozenou dominantou se stává Hrad budovaný na vyvýšenině (prapředci používali i název Sviní vrch), který byl obehnán obranným valem a vyrůstá tu knížecí palác, kde byla nastolována (volena) pohanská a později křesťanská knížata Čechů, která důkladně likvidovala pohanskou minulost. Praha se tak stává centrem, do kterého přicházejí řemeslníci a obchodníci. Praha tak dává na srozuměnou tehdejšímu světu, že je centrem rodícího se silného státu.
Významný rozkvět města nastal listinou, která je známá jako
Zlatá bula sicilská 1212 n. l. Málo se však už ví, že obsahuje tři listiny. Zjednodušeně lze říci, že se jedná potvrzení dědičných nároků Přemyslovců na český trůn a byla vydána v Basileji Přemyslu Otakaru I. Fridrichem II. Sicilským.
Dalším neprávem opomíjeným a snad národem nedoceněným králem byl Přemysl Otakar II., král železný a zlatý, který položil základy obrovské říše, se kterou by muselo být počítáno. Přemysl Otakar II. udělil roku 1257 městská práva pražskému podhradí. Bohužel přišel o život v bitvě na Moravském poli (blízko rakouských Dürenkrut (Suché Kruty), dne 26. srpna 1278. Na Moravském poli tak skončil sen o Velkých Čechách a některým evropským mocnostem se i jistým způsobem ulevilo.
Král a císař Jan Lucemburský, ozdoba turnajů evropských dvorů, padl v bitvě o 68 let později dne 26. srpna 1346 u Crecy (Kresčaku) ve službách francouzského krále.
Jeho syn, známý jako Karel IV., se ujímá vlády a povznáší město k dalším výšinám. Zakládá v roce 1348 univerzitu (nyní známou jako Karlova) a tím se Praha zapisuje mezi nemnohá evropská města. Jeho syn Zikmund, zakletý do Jiráskovy historie jako „liška ryšavá“ (což je ve skutečnosti jen poukázáním na jeho barvu vousů a vlasů a nikoliv jako povahový rys), je dalším uznávaným vladařem střední Evropy. Roku 1523 král Ludvík Jagellonský legalizoval sjednocenou městskou radu, a tak i spojení pražských měst. Sjednocená Praha však byla již roku 1528 opětovně rozdělena.
Rudolf II. se ujímá vlády a dochází k příchodu císařského dvora, který znamenal pro Prahu podstatnou změnu. Bylo nezbytností vybudovat důstojnou císařskou rezidenci na Pražském hradě, do města se znovu přistěhoval značný počet příslušníků dvora a do nového sídelního města začali proudit i umělci, stavitelé a učenci i cizí vyslanci.
Sídlili zde stálí vyslanci francouzského krále, Španělska, Benátské republiky i papežského státu.
Třicetiletá válka bohužel poznamenala celé území, Prahu nevyjímaje. Švédští „návštěvníci“ přemístili do Švédského království, co se dalo, tím Praha přišla o významné Rudolfovy sbírky.Znovusjednotit pražská města se natrvalo podařilo až roku 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Postupně byl připojen Josefov, Vyšehrad a Holešovice.
Na konci 19. století byla Praha již industrializovaným, rychle se rozvíjejícím městem se železnicí a továrnami. Roku 1893 byla zahájena asanace Josefova a začaly se rozvíjet elektrické dráhy. Roku 1901 se k městu připojila i Libeň a začalo se schylovat k I. světové válce. Po jejím konci v roce 1918 došlo k rozpadu C. a K. monarchie a ke vzniku Československa s prezidentem T. G. Masarykem.
A opět jakési ukvapené účtování s Habsburky provází ničení různých symbolů. Praha je stále modernizována a rozšiřována.
Roku 1922 byla založena Velká Praha, do které byla včleněna všechna předměstí včetně do té doby samostatných měst jako Košíře nebo Vinohrady. Praha, v níž vedle sebe žilo české, německé a židovské obyvatelstvo, se stala pozoruhodným kulturním centrem, kde se rozvijí nejen kubizmu a secese, ale i literatura. Průmysl začal vytvářet podmínky k rozkvětu. Česká koruna, myšleno finančně, je velmi silnou a oblíbenou měnou v Evropě. Rozvoj železných drah, elektrizace, to vše vede k všeobecnému rozkvětu státu. Krize se samozřejmě projevila i v Československu. Došlo k přesvědčení, že na vině je demokratický systém. Toho využili hlavně fašisté a komunisté, kteří slibovali pád demokracie a nastolení pevných systémů.
Opět se začíná schylovat k další válce, a to II. světové a tentokrát se stáváme Protektorat Böhmen und Mähren (Protektorát Čechy a Morava). Škody v Praze byly za války minimální, k mírnému poškození došlo pouze při bombardování americkými letadly na konci války (věže kláštera v Emauzích) a plánovanou likvidaci už nemohly v té době oslabené a ustupující nacistické vojenské jednotky provést.
5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, ovšem podle dohod mezi spojenci z protihitlerovské koalice, musela Americká armáda zůstat stát u Plzně, zatímco Rudá armáda dorazila do Prahy až 9. května.
Po válce dochází k převzetí moci komunisty, kteří se zapíšou nesmazatelným inkoustem do dějin státu hlavně procesy v padesátých letech minulého století.
Rozvoj socializmu a jeho plánovaného hospodářství pod bedlivým dozorem soudruhů z Moskvy. Přes pokulhávající politiku plných žaludků obyvatelstvo přistoupilo na tuto hru, která byla dohrána v listopadu 1989. Svět poznává tzv. Sametovou revoluci a později akceptuje mírové rozdělení Čech a Slovenska od roku 1993. Bohužel stále nás provází klientelizmus a tunelování, které páchá nedozírné škody ve státě. Nový start se bohužel neobešel bez zásadních omylů. Ani po 24 letech jsme se nevyrovnali s komunistickou minulostí.
Avšak i nadále Praha zůstává perlou mezi městy světa, kde se mystika prolíná architekturou, úžasnými zákoutími Starého města, dech beroucími výhledy a pamětihodnostmi.
Autor: Natálie Růžičková
|
